Kdysi dávno jsem si z nějakého důvodu usmyslela, že Sluhu dvou pánů od Carla Goldoniho převyprávím ve verších. Nevznikla z toho celá hra ani velkolepá básnická adaptace. Jen několik slok, které jsem po letech znovu našla mezi starými texty.
Je v nich všechno, co mě na téhle komedii bavilo — trochu chaosu, trochu teatrálnosti, zásnuby, domněle mrtvý Federigo a samozřejmě Truffaldino, který se objeví přesně ve chvíli, kdy by bylo mnohem jednodušší, kdyby se neobjevil vůbec.
Beru to jako malý výlet do vlastního psacího archivu. A zároveň jako připomínku, že člověk někdy píše prostě jen proto, že ho něco baví.
Tady se něco slaví, tady se veselí,
pyšný to otec Pantalone,
držíc a žehnajíc hrdličkám,
Doktor, čechrá si azurová pera,
Že já to ale syna mám!
Ach, tak je to, konají se zásnuby.
Snoubenec Silvio, šťasten jak blecha,
Clarice patříc už jen jemu.
Budiž Federigovi země lehká.
Avšak, brachu, velké dík.
Lapil Tě jak mladého rehka,
Nečekal jsi s kordem - padócha.
Čas oběda, čas svatebního hodokvasu,
Brighello, hostinský, nos na stůl,
tys kuchař široko vyhlášený,
a omáčku, ať chléb mohu smáčet,
Buch, buch – snad nebudou oslavy narušeny,
Kdo to jen hatí tuto krásu?
Ponížená poklona, vážení,
nějak to tu vázne, zdá se mi,
poslán pánem zámožným,
Já Truffaldino, zvaný bezbožným!
Kdos Ty, na tom nám houby záleží,
Mluv, kdo a kde jest Tvůj pán,
Tázajíc se Pantalone rozmrzele,
Tak už ven s tím neb si běž po svých,
A nesváděj mi tu komornou zatvrzele,
Beztak se Tě hned nabaží.
Federigo Rasponi jest pánem mým,
Přijel dostavníkem, stojí před domem,
Nechá se poroučeti a ptá se,
Jestli vás může navštívit.
Což tak zíráte, já blázen, zdá se,
pronesl snad špatný šprým?