Tento text vznikl během Tvůrčích hodinek Reného Nekudy, kde objevuji nové možnosti tvůrčího psaní a zkouším různé vypravěčské postupy.
Co přesně stálo na začátku? To zůstává tajemstvím. S vámi sdílím až to, co z něj vzešlo – svůj vlastní příběh.
Uzel se mi zarýval do zátylku. Když jsem se ho pokusila povolit, sevřela mi zápěstí mozolnatá ruka.
„První pravidlo: oči klamou,“ zabručel mistr. Přidržovala jsem se stěn, které mi rozedíraly dlaně jako struhadlo. Zpoza nich to dunělo, skřípalo a funělo. Nadechla jsem se. Horký vzduch se mi uveleboval na kůži jako promočený, týden starý hadr. Síra, tlející sláma a nasládlá hniloba se mi táhly nosem až za oči, kde tlačily jako rozjetá rýma. Polkla jsem. Na jazyku mi ulpěla kovová pachuť.
Zleva škrábání a táhlé syčení. Žár mi ožehl tváře. Zprava zaznívalo duté poklepávání.
„Otočit, přihrnout uhlí, už je skoro čas.“
Mistr mi vedl ruku. Prsty jsem nahmatala cosi oblého a žhavého. Zachvělo se to. Pak to křuplo. Ozval se pronikavý skřek. O zápěstí se mi otřelo něco živého. Teplá, pružná kůže s tvrdými, překrývajícími se výstupky. Ucukla jsem. Do prstu se mi zabodly desítky malých jehliček.
Z autorčina zápisníku
Při psaní jsem chtěla vytvořit místo, které čtenář téměř ucítí na vlastní kůži. Horko, štiplavý zápach, neznámé zvuky i nepříjemné doteky měly postupně skládat obraz něčeho, co zůstává skryté. Nejvíc mě bavilo hledat způsob, jak prostředí oživit, aniž bych ho musela přímo popisovat. A samozřejmě jsem si nemohla odpustit malé překvapení na závěr.
Malé ohlédnutí za vznikem příběhu.