Další text vytažený ze starého šuplíku.
Nevím už přesně, kdy jsem Hrdinu napsala ani co bylo prvním impulsem. Zůstala mi ale myšlenka člověka, který jde za vítězstvím tak dlouho, až přestane rozlišovat mezi nepřítelem a tím, co cestou ničí.
A teprve když boj skončí a není už koho porazit, přichází otázka, co vlastně z jeho vítězství zbylo.
Hrdina
Smáčej šíp jedem,
tětivu napni,
miř primo do středu srdce,
napni silou koňskou.
a pak směj se,
nepřátele kosíš hladce.
Odděl duši od těla,
zabij vše, co je krásné,
co je darem Tvým,
vyhub ďábla i anděla.
Roň slzy až zříš,
až otočíš se na širokou pláň,
kolik padlých a nevinných,
mršin tlejících ve vlastní krvi,
co sis neprávem vzal.
Ale jsi vítěz,
držící v dlaních srdce,
horké a stále bušící.
hledáš ódy, neslyšíš potlesk,
zbyla Ti jen modla truchlící.
Neprahneš po vodě,
nehledáš potravu,
nemáš kam a za čím bys šel,
skládáš se na prahu jatek svých,
byl jsi soudcem, byl jsi viníkem,
lituješ pozdě, až po skutcích.
Říčkou červenou
pluje bobtnající luk,
stromy se lámou, tráva usychá.
zkáza se vleče mrazící tmou.
Kde je ta sláva?
Kde je útěcha?