> ## Content Index
> Fetch the complete content index at: https://havranikroniky.cz/llms.txt
> Use this file to discover other available public pages before exploring further.

# Syn Honza
- URL: https://havranikroniky.cz/syn-honza/
- Published: 2026-11-01T19:32:35.000Z
- Updated: 2026-11-01T19:32:35.000Z
- Description: Ve vlastním domově se cítí jako vetřelec. Napětí mezi otcem, synem a Janou přerůstá v rodinný konflikt, pod jehož povrchem se skrývá něco mnohem znepokojivějšího.
- Author: R. E. Snow
- Tags: Tvůrčí hodinky

Z autorské dílny · Tvůrčí hodinky 

Tento text vznikl během [Tvůrčích hodinek ](https://www.renenekuda.cz/online-kurzy/tvurci-hodinky/?ref=havranikroniky.cz)Reného Nekudy, kde objevuji nové možnosti tvůrčího psaní a zkouším různé vypravěčské postupy. 

Co přesně stálo na začátku? To zůstává tajemstvím. S vámi sdílím až to, co z něj vzešlo – svůj vlastní příběh. 

Prášky jsou malé, průhledné, bez potisku. Jana postřehne, že nemají žádnou lékárenskou etiketu. „Kde si je vzal?”

„Tam, kde vždycky,” vydechne odevzdaně Honza. Jana ho sjede nedůvěřivým pohledem. 

„Ať jde pryč, nechci ho tady.” Mladík položí sklenici s prášky na kraj stolu a nejistě se podívá na otce.

„Mám toho dost, tati,” s narůstající frustrací začne gestikulovat rukama, „přijdu si jako vetřelec ve vlastním domově.” Práskne za sebou dveřmi a Jana čeká, než vzdalující se dusání po schodech utichne. Pak si všimne proužku, který jí prosvítá kůží na zápěstí, přesně v místě, kde by měla být žíla. A najednou to slyší. Vlastní dech. Pravidelný. Příliš pravidelný, jako metronom. Nádech. Pauza. Výdech. Pauza. Vždy stejně dlouhé.

„Já vůbec nedýchám, že ne?” zašeptá a přitiskne si dlaň na hrudník, kde cítí jen jemné tepání ale žádné bušení srdce. Prohlíží si své ruce. Vypadají přesně tak, jak by měly. Stejná jizva na palci od kuchyňského nože, ten samý prstýnek, co nosí už dvanáct let.

„Ty nanověci udrží tělo věrné originálu do posledního detailu,” řekne Tomáš a klekne si k ní. „Napodobí tep, dech, i to, jak se buňky obnovují. Všechno, co dělá živé tělo, no, živým. Ale paměť se musí zálohovat zvlášť. A je mnohonásobně dražší. Poslední záloha je stará sedmnáct let. Od té doby jsme si nikdy nemohli dovolit další.” 

Vezme ji za ruku, ale Jana ucukne. „Podívej se na mě, Jano, prosím. Vím, že je toho moc. Před čtyřmi lety jsi měla nehodu a jediné, co jsem mohl vrátit zpět, je tahle verze tebe předtím, než jsme zjistili, že jsi těhotná.”  

Jana se na něj dívá dlouho a dochází jí, ano, je to její manžel, ale má nepatrně více vrásek, zarudlý krk a prošedivělejší vousy. Vrátí se pohledem k prášku, který stále leží vedle sklenice vody na kraji stolu. „Na neuronovou síť, aby nedošlo ke zkratu, ” dodává rychle Tomáš. „Záloha se dá použít jen jednou, pokud nejsi prémiový předplatitel.”  

Jana odtrhne oči od svého zlomeného muže, vezme si tabletku do úst a za okny sleduje v dáli světelné dráhy poletující dopravy a tiše kroužící drony nad neonově zářícími budovami. 

Zpoza dveří se ozývá tlumený pláč.

### Z autorčina zápisníku 

Na první pohled obyčejná rodinná hádka. Jenže ne všechno je takové, jak se zdá. Při psaní jsem si pohrávala s myšlenkou, jak málo stačí k tomu, aby se důvěrně známá situace proměnila v něco znepokojivého. Zajímalo mě především napětí mezi tím, co postavy říkají, co si skutečně myslí a čeho si čtenář všimne až mezi řádky. 

Malé ohlédnutí za vznikem příběhu.